Projekty in - situ
Neznámá opice z indonéské džungle
Hulman kaštanový (Presbytis rubicunda), foto Petr Čolas
V roce 2005 se vydala do deštného pralesa na indonéském ostrově Borneo trojice výzkumníků,
primatolog Stanislav Lhota (dnes výzkumný pracovník ústecké zoo), antropolog Radek
Trnka a etnoložka Radmila Lorencová. Hledali hulmana běločelého (Presbytis frontata),
téměř neznámou opici, která do té doby nebyla ve volné přírodě dokonce ani fotografována!
Cílem bylo přinést vůbec první bližší údaje o jejím způsobu života. Za hulmany běločelými
jsme se ale nevydali do hlubokých pralesů, které jsou dodnes zachované v centrální
vysočině Bornea. Hledali jsme je v místech, kde se dříve rozkládal nejbohatší ekosystém
tohoto ostrova – nížinný deštný prales, ze kterého dnes kvůli postupujícímu tlaku
lidské civilizace a katastrofickým požárům v posledních několika desetiletích zůstaly
už jen izolované zbytky. Náš výzkumný kemp stojí v jednom takovém zbytku nížinného
lesa, v Sungai Wainu, poblíž průmyslového velkoměsta Balikpapanu. I tento les z
poloviny vyhořel při požáru v roce 1998, ale místním výzkumníkům se naštěstí podařilo
požár uhasit a ze Sungai Wainu se dnes stala jedna z nejlépe spravovaných rezervací
v Indonézii.
Hulman běločelý (Presbytis frontata), foto Stanislav Lhota
Studovat hulmany běločelé se zprvu zdálo skoro nemožné – ještě po prvním měsíci
pobytu v pralese se je nepodařilo ani zahlédnout, ani zaslechnout. Náš nejlepší
domorodý asistent, Nono, je neviděl ani jednou za celých osm let, co už v pralese
pracoval. Abychom vůbec mohli o těchto plachých a vzácných opicích zjistit, zavedli
jsme dvě nové metody výzkumu. První z nich bylo pozorování z dokonale vyčištěných
transektů. Byly to uzoučké a pravítkově rovné cestičky prosekané podrostem pralesa
v kompasovém směru. Společně s našimi indonéskými asistenty jsme z nich odstranili
všechno spadané dřevo a shrabali všechno suché listí, takže bylo možné pohybovat
se po nich bez sebemenšího šelestu a pozorovat tak i ta nejplašší zvířata. Druhou
metodou pak byl poslech ranního sborového zpěvu opic, do kterého se kromě nejlepších
zpěváků – gibonů – zapojují i oba zdejší druhy hulmanů. Opičí chorus ale začíná
dlouho před rozedněním, takže jsme museli začít vstávat už ve tři hodiny ráno a
ve čtyřech lidech vylézt na čtyři různé kopce. S kompasem jsme pak měřili směry
všech opičích volání a po návratu do kempu jsme pak s pravítky a kružítky mohli
narýsovat mapu spacích míst všech opičích tlup. Poslechem ranního zpěvu jsme strávili
tolik času, že jsme nakonec podle hlasu rozlišovali i některé jednotlivé opice.
Náš výzkumný kemp Jamaluddin, foto Stanislav Lhota
Během prvního roku práce v Sungai Wainu se podařilo vybudovat základ dlouhodobého
výzkumného projektu, který bude pokračovat i v dalších letech.
[ zpět na projekty in - situ ]