Zoo Ústí nadl Labem Zoo Ústí nadl Labem

Nártouni

Nártouni

Nártouni jsou nejtajemnější primáti v Balikpapanském zálivu. Drobní noční tvorové, které většina zdejších vědců a ochranářů nikdy neviděla. Já jsem je za 12 let v pralese potkal jen dvakrát.

Pokud shrneme všechna pozorování za poslední tři roky, byli nártouni v zálivu vidění třikrát, a to jen na dvou různých místech. Vždy je to v primárním nebo velmi dobře obnoveném lese v rezervaci Sungai Wain. Mám ale tušení, že jich bude možná i víc v ošklivém sekundárním roští mimo rezervaci, kam neradi chodíme, natož v noci, a tak jsme tam nártouna zkrátka neměli příležitost potkat.

Tím pádem jsem se s nártouny postupně seznamoval hlavně mimo Indonésii. První velká příležitost se mi naskytla před pár lety v malajsijském Sabahu, na severu Bornea, kde moje kolegyně Danica sleduje kahau nosaté s pomocí telemetrie, vysílaček. Jejímu týmu se docela náhodně podařilo v pralese na řece Kinabatangan chytit i jednoho outloně a jednoho nártouna, a protože byli výzkumníci vybavení vysílačkami nejrůznějších velikostí, nasadili rádiové obojky i jim. A tak začal výzkum nočních primátů, který na Kinabatanganu pokračuje dodnes.

Letos jsem se po pěti letech na Kinabatangan vydal podruhé a strávil jsem sledováním samce nártouna, vybaveného obojkem s vysílačkou, dvě další noci. Není to nic snadného. Nártouni obývají hustý podrost pralesa, libují si v místech zarostlých malými stromky a spletí lián. Navíc, prales v Kinabatanganu je lužní prales. Za nártounem se musíte brodit v bahně a současně prodírat hustým živým i tlejícím rostlinstvem (někdo by řekl bordelem), pokud možno tak, abyste ho při tom moc nerušili. Pro dvou až tříčlenný tým studentů je to opravdu těžké. Upřímně řečeno, pozorování pak vypadá podle toho. Většina zaznamenaného chování se omezí na dva projevy – buďto nártoun nehybně sedí či lpí na malém stromku nebo liáně, anebo se přesunuje rychlými dlouhými skoky z jednoho takového stromku nebo liány na jiný. Částečně je to dané povahou nártouna - je to lovec ze zálohy, který tráví dlouhé desítky minut sezením na místě, rozhlížením se a nasloucháním, načež pak vyhlédnutou kořist rychlým pohybem uloví a pozře během pár vteřin. Druhý problém je zkrátka ten, že pokud chcete nártouna ve třech lidech sledovat a nerušit, musíte si držet distanc a omezit světlo, no a to pak soustu projevů nevidíte. Student, který tu nártouny sleduje už několik měsíců, je například za celou dobu neslyšel vydat ani jediný hlásek, a za noc zaznamená tak asi 2-6 kousků uloveného hmyzu. Kdyby opravdu nártoun jedl tak málo, asi by brzy pošel hlady…

Není divu, že se nikdo ze studentů, kterých na řece Kinabatangan každým rokem působí několik desítek, nerozhodl na nártounech sepsat svou disertaci. Jsou to všechno dobrovolníci, kteří tu stráví pár měsíců a pak si najdou nějaké jiné téma. Jednoho doktoranda, který si zvolil nártouny, jsem ale nakonec potkal na Filipínách. Letos jsem navštívil ostrov Bohol, kde probíhá česko-filipínský Projekt Tarsius, který ještě donedávna zaštiťovala ústecká zoo (je smutné, že se zoo tohoto projektu letos vzdala…). Na Boholu jsem se seznámil s polským studentem Filipem, který se tu nártounům věnuje už pár let.

Filip mě trochu zacvičil v metodice sčítání nártounů pomocí vokalizace. Nártouny totiž v lese zhruba desetkrát častěji slyšíte, než vidíte. Ani to ale není snadné. Zatímco volání hulmanů, gibonů nebo orangutanů se v pralese šíři na stovky metrů daleko, je volání nártounů slyšitelné jen asi na 50 metrů, navíc pro nezkušeného připomíná spíš cvrčení hmyzu, a tak si ho ve směsi zvuků nočního pralesa většina lidí ani neuvědomí. Jenže nevím, jestli by se taková metoda sčítání nártounu dala použít i na Borneu, kde se nártouni během noci zřejmě opravdu ozývají mnohem méně než na Filipínách.

Pokud je těžké nártouna slyšet, je ještě o hodně těžší ho v pralese vidět. Na rozdíl od řady jiných nočních savců oči nártounů neodrážejí světlo čelovky. Většinu času navíc nártoun nehybně prosedí na malých kmíncích, takže není snadné vidět jeho pohyb. Pokud už se pohybuje, jsou to rychlé skoky, které při malé váze zvířete ani pořádně nerozhoupou vegetaci, takže ani neslyšíte žádný šramot. S překvapením jsem zjistil, že je po troše cviku vlastně snazší najít spícího nártouna během dne spíš než aktivního nártouna v noci, kdy lidské oči přeci jen tak dobře neslouží.

A právě tak jsem začal s několika dny pozorování jedné nártouní samice. Nejprve mi ji ukazoval zaměstnanec projektu Tarsius, který ji má za úkol každý den kontrolovat, ale během pár dnů jsem se ji naučil během dne najít sám. No, a pak už šlo jen o to ji během noci neztratit. To byl problém, a tak první pozorování trvala jen 20 minut, pak 40 minut… Ale nakonec už to byly dvě hodiny, 4 hodiny. Jakmile jsem ale samici v noci ztratil, znovu jsem ji dohledal až během příštího dne. Přitom šlo jen o maličký kousek lesa, jen 3 hektary… Takže už chápu, proč se nám nedaří nártouny dohledávat v Sungai Wainu a v souvislém lese rezervace Sungai Wainu v Balikpapanském zálivu!

Má to ale něco do sebe, pokud vám nezbývá než nespustit zvíře s očí minutu po minutě, aby se vám v nestřeženém okamžiku na zbytek noci neztratilo. Vidíte toho pak mnohem víc. To je vlastně nevýhoda telemetrie, kdy si výzkumník připadá docela v pohodě, protože jakmile jednou zvíře ztratí, snadno ho zase dohledá. A tak jsem na Filipínách viděl daleko víc nártouních projevů než při sledování zvířete v Malajsii. Najednou se nártoun ozýval několikrát za noc, opakovaně si své teritorium značil roztíráním moči po kmenech stromů a především – ulovil 1-3 kousky potravy za hodinu, nikoli za celou noc. To už dává větší smysl, takhle se nártoun v pralese opravdu uživí a hlady neumře. Některé jeho lovecké epizody jsou ale tak bleskové – skok, sotva viditelné chňapnutí a pár skousnutí zubů ve zlomku sekundy – že ho bez naprostého soustředění prostě nemůžete vidět. I tak jsem ale v polovině případů nedokázal poznat, co že to nártoun vlastně ulovil…

Někdy se ale nártouní samičce podařilo ulovit i něco pořádně velkého, kobylku nebo cikádu. Většinou takovou kořist nejprve slyšela, protože lov začal soustředěným pohybem uší (nártouni pohybují oběma ušima nezávisle na sobě). Pak následovalo buďto několik skoků nebo opatrné plížení tak, aby se nerozhýbala větvička, na které nártoun sedí. A pak už jen chňapnutí rukou a několik minut slastného pojídání kořisti.

Já s čelovkou na hlavě jsem byl rušivý prvek – mimo jiné i proto, že světlo čelovky hmyz láká. Tak se mi jednou stalo, že se obzvlášť velká cikáda, za kterou se právě nártouní samička plížila, v poslední chvíli zvedla z větvičky a podnikla nálet na moji hlavu, narazila do čelovky, spadla na zem a tam se zmítala. Normálně se snažím do chování pozorovaných zvířat vůbec nezasahovat, ale tohle mi připadlo tak nefér, že jsem cikádu zvednul ze země a posadil na stromek, na kterém seděla nártouní samička. Cikáda byla zřejmě příhodou tak zmatená, že na větičce zůstala nehnutě sedět, až do chvíle, kdy se k ní nártouní samička opět připlížila a tak tak už by po ní chňapla – ale právě v tom okamžiku se cikáda opět zvedla a uspořádala další nálet na mojí čelovku. To se opakovalo několikrát, než konečně padla za kořist nártouní samičce, která  si pak na ní pochutnávala obzvlášť dlouho.

V té chvíli jsem pochopil jednu věc, která mi zatím připadala naprosto divná. Když jsem se v Malajsii ptal, jak výzkumníci nártouny loví, aby je opatřili vysílačkou, dostalo se mi dost zvláštní odpovědi: Pokud při pozorování potkají nějakého jiného nártouna, prostě po něm natáhnou ruku a vysílačku mu nasadí. Zdá se, že zkrátka nártouni na člověka nereagují stejným způsobem jako na jiné predátory. Když jsem na Filipínách při pozorování nártouní samičky narazil na drobnou šelmičku cibetku, nártoun v tom okamžiku jako by zmizel ze světa a už jsem ho po zbytek noci nedohledal. Člověk pro ně očividně nespadá do stejně nebezpečné kategorie.

Přitom ale člověk na Filipínách představuje velmi reálné nebezpečí. Roztomilý nártoun je oblíbený mazlíček některých lidí z města, i když v jejich péči vydrží jen velmi krátce. Pytláctví s největší pravděpodobností podporují i soukromé „rezervace“, které nártouny ukazují turistům ve velkých přírodních ohradách, aniž by bylo úplně jasné, jak je možné, že legálně povolený počet nártounů v jejich péči zůstává tak dlouho, ačkoli je nerozmnožují…

Právě proto nesmím prozradit, kde jsem to vlastně nártouní samičku pozoroval. Je totiž možné, že by pak skončila v rukou někoho jiného…

letní sezóna: duben - září

od 9.00 do 18.00 h Pokladny zoo:

od 9.00 do 18.00 h Pavilony:

do 19.00 h Areál zoo:

V březnu je horní pokladna otevřena pouze během víkendů.

více

letní sezóna: duben - září

120,- Kč Dospělí:

60,- Kč Děti, studenti, důchodci:

310,- Kč Rodinné vstupné (2 + 2):

více

Pomáháme přírodě