Herní chování kočkodanů v závislosti na jejich životním prostředí

Veronika Charvátová, Richard Štochl, Alena Kozlová

Katedra zoologie Biologické Fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích
Školitel: Mgr. Stanislav Lhota, Zoo Ústí nad Labem

Hra je specifickou formou aktivity, při níž mláďata spojují různé prvky vážného (například agonistického) chování, ale často ve znáhodněném pořadí a bez žádného zjevného cíle. Hrou mláďata spotřebovávají množství energie a času a vystavují se jistému nebezpečí, když se vzdálí od matky. Funkce herního chování je vysvětlována několika hypotézami. Kromě nejznámější, která vysvětluje hru jako nácvik dovedností, byla nedávno navržena hypotéza, podle níž by mohl být hlavní funkcí hry trénink na nehody a jiné nečekané situace (Špinka a kol. 2001). Hypotéza vychází z pozorování, že se při hře mláďata často samovolně dostávají do situací, kdy ztrácejí pohybovou nebo smyslovou kontrolu (např. zavíráním očí nebo rotačními pohyby, které mohou vyvolat závrať) nebo se dostávají do nevýhodné pozice vůči hernímu partnerovi (např. vystavování zranitelného břicha), což označujeme jako tzv. sebehendikepování. Hlavní funkcí hry by podle této hypotézy mělo být, aby se mláďata naučila co nejlépe vyrovnávat s těmito náročnými situacemi. Při tréninku v podobě hry je pro mláďata důležité, aby se naučila nepředvídatelné a nevýhodné situace zvládat nejen fyzicky, ale i psychicky, protože na rychlosti jejich reakcí závisí jejich přežití.

Způsob hry mláďat se liší podle způsobu života dospělých a podle prostředí, v němž se pohybují. Podle toho by se tedy měl lišit i výskyt sebehendikepujících prvků ve hře, a to tak, že v čím nepředvídatelnějším a variabilnějším prostředí zvířata žijí, tím více těchto prvků by se mělo ve hře objevovat. Tuto hypotézu tréninku na nečekané jsme testovali na čtyřech druzích kočkodanů (k. bělozelený, husarský, Brazzův a Dianin), které žijí v různých prostředích (od země až po nejvyšší stromové patro), kde se pohybují různým způsobem - od běhu po zemi přes chůzi po silných větvích až po skákání v korunách. Tudíž by se riziko pohybu v jejich přirozeném prostředí mělo projevit i v četnosti sebehendikepujících prvků ve hře jejich mláďat. Protože by tuto mezidruhové rozdíly měly být vrozené, mohli bychom je pozorovat i v prostředí zoo.

V ústecké zoo byla natáčena hrající si mláďata stromových kočkodanů Brazzových po dobu dvou měsíců. Jednalo se o skupinu se třemi mláďaty, a proto bylo možné natáčet jak solitérní, tak sociální hru. Další videozáznam herního chování několika druhů kočkodanů byl pořizován v zoologických zahradách Plzeň, Ostrava, Ohrada, Wroclaw a Frankfurt a v primatologickém centru ve Strasbourghu. Videozáznam byl zpracován s pomocí specializovaného programu Observer, který umožňuje zhodnotit četnosti a trvání různých herních projevů.

Bakalářská práce Aleny Kozlové byla obhájená v roce 2002 na Katedře zoologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, Richard Štochl svou diplomovou práci obhájil na téže katedře v roce 2007 a Veronika Charvátová pak o rok později. Výsledky tohoto výzkumu se uplatnili v publikaci vydané v roce 2009 v prestižním časopise Journal of Comparative Psychology.