velbloud dvouhrbý Camelus bactrianus

třída: Savci

Kde mě najdete v ústecké zoo

 

Rozšíření

Zajímavost 

Velbloud dvouhrbý bývá též zvaný též drabař. Velbloudi ze zoologických zahrad, jak je známe, jsou však domestikované formy divoce žijících velbloudů. Podle posledních výzkumů je zdomácnělý velbloud dvouhrbý, díky odlišné DNA, považován již za samostatný druh velblouda s latinským názvem Camelus bactrianus, zatímco název pro divokého velblouda je Camelus ferus. Oba druhy se od sebe liší vzhledem, například divoký má o polovinu menší hrby, ale také geneticky, kdy divoký má o tři páry chromozomů více.

Velbloudi dvouhrbí jsou spolu s velbloudy jednohrbými (dromedáry) jedinými zástupci rodu velbloud. Velbloud jednohrbý se s dvouhrbým může zkřížit. Takovýmto hybridům na Blízkém východě říkají nar, bertuar či hachamaia. Kříženci mají jeden velký protáhlý hrb a bývají větší a odolnější než jejich rodiče.

Velbloud dvouhrbý je přizpůsoben extrémním teplotám, v létě +40°C, v zimě -40°C. V horku dokáže ztratit až 25% hmotnosti svého těla. Jeho tělesná teplota se pohybuje v závislosti na přírodních podmínkách od 34°C do více než 40°C i během jednoho dne. Chůzi v písčité poušti usnadňují velbloudům speciálně rostlá chodidla. Na každé noze mají pouze dva prsty, jejichž kosti jsou široce rozložené do stran a vytvářejí prostor pro ploché nášlapné mozoly. Dále velbloudi dokáží zadržovat a uchovávat vodu na horší časy, ale nezadržují ji v hrbu (jak se někdy chybně uvádí), ale ve výstelce žaludku. V hrbech se hromadí tuk. Vodu dokážou velmi dobře absorbovat i z trusu. Velbloudí trus je tím pádem tak suchý, že se dá ihned použít jako palivo.

Velbloudi dvouhrbí jsou stádová zvířata, tvoří skupiny až 30 jedinců, vedených dominantním samcem. Během období říje jsou samci tak zaneprázdněni souboji o samice, že téměř nežerou. Stávají se velmi agresivními a boje končí občas i smrtí jednoho ze soků. Svůj odér dávají na odiv tak, že si pomočí ocas a moč si pak rozstřikují na záda. Na zadní části hlavy mají samci také masivní kožní žlázy, které zejména v době páření vylučují velice ostře páchnoucí výměšky.

Velbloudi byli domestikováni přibližně před 4,5 tisíci lety. Dnes žije v domácích chovech zhruba 1,5 miliónů domestikovaných zvířat, kde jsou užíváni jako dopravní prostředek, pro vlnu (až 15 kg za rok) a mléko (až 1500 l za rok).

Ohrožení

Divoký velbloud dvouhrbý je kriticky ohroženým druhem, a to zejména kvůli lovu pro maso a odchytem pro sportovní účely. Uvádí se, že divoce žije už jen 500 – 1000 jedinců, a to v poušti Gobi. Tyto počty však stále klesají. Divoké velbloudy nenajdete téměř v žádné zoo světa (v Evropě ve vůbec žádné), a podle Londýnské zoologické společnosti je to osmý nejohroženější savec planety, ohroženější než panda velká.

 

 

id:2015

pondělí 9. ledna 2006