Zprávy z pralesa: Dva dny hulmana
Indie byla první cizí země, kterou jsem si před 30 lety zamiloval. Dodnes mě mrzí, že nepřízeň úřadů v Indii ukončila většinu zahraničních projektů, včetně toho mého.
Ale teď mám radost z toho, že se země mezinárodní spolupráci znovu otevírá a že mám po dlouhé době i prvního indického studenta, Gaurava. Tedy měl jsem, protože tentokrát zasáhla jiná nepřízeň, pandemie kovidu, během které si Gaurav včas nevyřídil české vízum a studium v Praze tak nedokončil. Na nějakou dobu se odmlčel, ale pak se ke svému projektu v Himálajích vrátil a letos jsem ho tam poprvé navštívil.
Gauravův výzkum ve vesnici Dhatmeer v indickém státě Uttarakhand, 2400 metrů nad mořem, se zaměřoval na konflikt pastevců a dalších vesničanů s levharty a sněžnými levharty. Po nedokončení studia ale Gaurav rozšířil záměr na hledání harmoničtějšího soužití vesničanů s přírodou, kterou většina z nich stále vnímá jako nepřítele spíš než jako spojence. Během mojí návštěvy jsme přeskakovali od tématu k tématu, zážitkovým ekoturismem počínaje a vyučováním dětí konče, ale pár dnů jsme věnovali také možnosti vytvoření zázemí pro výzkumníky. Vydali jsme se hledat vysokohorské opice, hulmany.
Opadavé jehličnaté lesy, louky a pusté skály nevypadají jako krajina, ve které byste hledali opice, a taky není snadné je tu najít. První den jsme procházeli podél hřebene, kde se mezi zbytky sněhu tyčí k nebi obrovské smrky a jedle. Dalekohledy skenujeme nádherná vzdálená panoramata. Při troše štěstí občas vyplašíme bažanta lesklého, zdejšího nejkrásnějšího ptáka, jinak ale nevidíme žádné větší zvíře.
Zpátky ve vesnici nám ale manželka jednoho z našich průvodců prozradila, že hulmany viděla, níž po svahu, kudy ženy denně nosí plné nůše kompostu na políčka, kam už brzy budou vysévat proso. Druhý den se tedy vydáváme tam. Ženy už se z polí vracejí s nůšemi, ve kterých teď zpátky domů nesou dříví, zatímco jejich manželé (některé z nich mají i několik manželů) ještě spali nebo pili čaj, který jim připravily maminky. Gaurav se s ženami často dává do hovoru a ptá se jich, co kde viděly. Často to znamená halekat na sebe nahoru nebo dolů po svahu třeba i na sto metrů, takže i když pak s takovou ženou mluvíte normálně, máte někdy pocit, že na vás křičí. A zdá se, že jdeme správně, protože i jedna z nich hulmana zahlédla.
Zatím ale vidíme zas jen ptáky – timálie, orla, vousáky, krkavce – a na zemi jsou bobky a ostny dikobrazů. Vypadá to podobně marně jako včera. Když odpočíváme u malého vodopádu, přeci jen na protějším svahu opice vidím, ale jiný druh, makaky rhesusy. I to je fajn, makakové nevystupují do hor tak vysoko jako hulmani a lidé tu o nich tolik nemluví, takže jsem spíš čekal, že tu ani nebudou. Je fajn mít tu oba druhy opic.
Sestupujeme níž do údolí, kde už v podrostu opadaného listnatého lesa kvetou první dymnivky. Na protějším svahu, kde je les jehličnatý, sestupuje tlupa asi 30 makaků paralelně s námi dolů do údolí. A konečně vidíme i hulmany. Jejich tlupa odpočívá v borovém lese, který vypadal trochu jako by někdo na himálajský svah přesadil kousek Středomoří. Je ale zataženo, chladno a hulmani se krčí na větvích stromů a na zemi v trávě, aby neztráceli teplo. Teprve když slunce vysvitlo, začali se rozhlížet po potravě. Borový les působil, že tam nemají co najít. Ale roste tu i pár stálezelených keříků, jejichž lístky opice trhaly. Jiný z hulmanů mě překvapil tím, že vylezl na osamělý smrk a celé dlouhé minuty z jejích větviček okusoval kůru. Na naší straně údolí, kde je les listnatý, ale bylo pro opice potravy přeci jen víc. A tak se hulmani i makakové vydali sem k nám a přišli i docela blízko. V podrostu na zemi pak trhali květy dymnivek a pod jírovci a ořešáky rozhrabovali opadané listí a hledali semena, která tu zůstala ještě od podzimu.
Zatímco máš průvodce pod skalním převisem rozdělal oheň a vaří čaj a kafe, hulmani a makakové se rozchází. Makakové si našli nízké stromy na skalnatém hřebeni nad námi. Hulmani se vydávají ještě níž do údolí, kde rostou nejvyšší stromy. Usazují se v korunách a připravují se na spánek. Najednou ale makakové narušili klidnou podvečerní atmosféru štěkavým alarmem. Gaurav na skále pod spacími stromy makaků na kratičký moment zpozoroval mladého levharta. Ten už v tu chvíli věděl, že byl odhalen, a tak zmizel jako stín a nezbylo po něm ani stopy. Makaci ještě dlouho vzrušeně štěkali, ale hulmani na vysokých stromech pod svahem zůstali celkem v klidu, jen se občas po svých sousedech poohlédli. Levhart byl pryč.
Opouštíme odpočívající opice a vracíme se za nimi druhý den ráno. Je chladno, do údolí neproniká slunce a hulmani zůstávají na spacích pozicích ještě dlouho po rozednění. Kolem proletěl záblesk tropů, hejno zelených papoušku alexandrů, kteří jako by sem do chladných hor vůbec nepatřili. Ale teprve když slunce vystoupilo tak vysoko na oblohu, že začalo hřát i sem do údolí, pouští se opice do snídaně – okusování březové kůry – a postupně se přesunují dolů do údolí až k břehu řeky. Ta je v těch místech mělká a široce rozlitá, plná velkých kamenů, přes které hulmani přeskakují na druhý břeh.
Protější svah zjevně v minulosti postihl požár. Je tu jen suchá tráva a ojedinělé borovice. Hulmani rychle postupují v jedné řadě po zřetelně vyšlapané cestičce. Míří k místu, kde ze svahu vystupuje několik skal a mezi nimi je nejspíš sotva zřetelné prameniště. Tam se pak zastavují a začínají olizovat kameny a obnaženou zem. Střídají se, protože celá skupina se sem nevejde, chvílemi odpočívají, mladí si hrají, ale olizování skály a půdy pokračuje téměř nepřetržitě víc než hodinu. Nejsou sami, objevuje se tu i horská koza goral a také jeden makak, je to zjevně často navštěvované místo. Jinde v Himálajích jsem hulmany viděl obsadit školní budovu ve vesnici a dlouze tam slízávat omítku. Nejspíš si musejí doplňovat minerály, kterých se jim v chudé horské stravě nedostává dost.
Po dlouhé době strávené u minerálního lizu se opice vracejí dolů do údolí, které už je v těch místech hluboké a úzké, kaňonovité. Dojídají se listy keříků a semeny, které vyhrabávají v opadance. Den už se blíží ke konci a je potřeba se vrátit ke spacím stromům, jenže řeka je tady v kaňonu divoká a hluboká. Tlupa našla místo, kde z jejího koryta vyčnívají dva obrovské balvany, obtékané zpěněnou modrobílou vodou. Jeden z mohutných samců se tu přes řeku dostal třemi rychlými odvážnými skoky, několik opic ho následuje a všichni jsou za to odměnění mnohem bohatší pastvou svěžích zelených listů.
Většina tlupy se ale zarazila a dlouze, velmi dlouze váhá. Mláďata se pouštějí svých matek, zírají na řeku a vyděšeně křičí. Několik opic se odvážilo k prvnímu velkému skoku, ten jim ale vzal všechnu zbývající odvahu a teď sedí na kameni uprostřed řeky a nemůžou tam ani zpátky. A pak jedna z matek s mládětem přichyceným na břiše skok špatně odhadla, chodidla jí sjela po vlhkém kameni a skončila v rozbouřené vodě. Na poslední chvíli se zachytila a zachránila sebe i své mládě, ale pro zbytek tlupy to byl jasný signál. Ti, kdo uvízli na kamenech na půl cesty se všichni rozhodli pro jeden poslední velký skok směrem zpátky a všichni se dávají do pěšího pochodu proti proudu do míst, kde je koryto široké a kamenité. Každý si pak našel svou vlastní cestu skákacím bludištěm od balvanu k balvanu až na druhý břeh. Tak se už v klidu a bezpečí ještě trochu dojedli a míří ke svým spacím stromům. Napočítali jsme jich při tom přes 50.
Zpátky do vesnice se vydáváme cestou podél řeky, abych si ještě prohlédl kaňon. Čeká nás tam další překvapení. Zatímco první skupinu hulmanů jsme hledali dva dny, teď na sklonku dne jsme dole v údolí potkali hned dvě další tlupy. Jako by se tu shromáždila celá zdejší populace hulmanů. Za takový objev jsme pak museli zaplatit úmorným výstupem po staré, neudržované a místy už sesunuté cestě nahoru do nekonečného a strmého svahu. Setmělo se a jsme už hodně vyčerpaní, když konečně slyšíme cinkání kovových plíšků v chrámu bohyně Káli, první stavbě ve vesnici Dhatmeer.
Následující ráno se ukázalo, proč všichni hulmani zůstali dole v kaňonu. Když jsem otevřel tlusté dřevěné dveře svého pokoje, bylo všude kolem pronikavé bílo, přes noc napadnul poslední sníh. Předjarní ptačí zpěv utichl, v krajině byl slyšet jen vítr a krákání krkavců. Na obloze krouží hejno kavčat, která sem slétla z vyšších poloh, kde teď musí být třeskutě. Ale při pohledu ze svahu dolů je údolí jakoby složené se dvou fotografií, každá z jiné roční doby. Pár set metrů pod námi se jasně rýsuje čára, pod kterou ranní teplota vystoupala nad nulu a kde sníh během dopoledne roztál. V závějích nad vesnicí se začaly objevovat řetízky stop bažantů, lišek a divokých prasat, kteří tu zůstali, ale opice se předvídavě stáhly do údolí, kde dál okusují kůru a vyhrabávají spadané ořechy a čekají, než únorový sníh tam nahoře roztaje a budou se moct vydat až někam nad horní hranici lesa.