tapír čabrakový Tapirus indicus

třída: Savci

Kde mě najdete v ústecké zoo

 

Rozšíření

Zajímavost

Tapír čabrakový i přes svůj prodloužený horní pysk, protažený v pohyblivý chobůtek, není příbuzný slonům. Jako lichokopytník je spíše příbuzný nosorožcům, koním či zebrám. Vyhledává oblasti, kde má k vždy k dispozici tekoucí vodu, do níž se v případě nebezpečí ubírá a dobře plave.  

Tělo tapírů je pokryto krátkou jemnou srstí, která tvoří od poloviny zad bílou dečku, zatímco zbytek těla je černý. Mláďata se rodí s bílými vodorovnými proužky. Toto zdánlivě nápadné zbarvení pak slouží ve stinném porostu pralesa jako účinné maskování.

Tapír čabrakový byl po celá staletí loven pro maso i pro kůži, která je velmi pevná a trvanlivá. Stejně jako hroch umí chodit po dně řeky nebo jezera. Tapíři bývají aktivní v noci, i když to nejsou výlučně noční zvířata. Přes den spí ve stínu pralesa a za soumraku i za svítání vyrážejí za potravou. Ve svých teritoriích se pohybují po vyšlapaných cestičkách, které vedou i do svahů hor. Dospělí samci si svá teritoria značkují močí, kterou vystřikují za sebe.

Tapíři se většinou sdružují do stád, můžeme ale narazit i na samotářského jedince. Na delší vzdálenosti se dorozumívají pronikavým pískáním.

Ohrožení

Tapíři čabrakoví jsou dnes ve volné přírodě ohroženým druhem. Tito lichokopytníci jsou především obětí zemědělství a těžby dřeva. Trpí vlivem rozsáhlé přeměny původní krajiny na plantáže (především palmy olejné). Tapíři žijí pouze uvnitř neporušeného lesa, nevyhledávají dokonce ani jeho okraje a do plantáží se pouštějí jen výjimečně. Destrukce životního prostředí vedla za posledních 30 let k poklesu početních stavů o více než 50 %. Většina populací je dnes silně roztříštěná a nepřesahuje počet 50–100 jedinců. Míra snižování počtu tapírů čabrakových je podle IUCN úměrná redukci tropických deštných pralesů na jihovýchodě Asie. V přírodě žije méně než 2500 dospělých jedinců. Tapíři také často hynou při střetech s auty a i oni jsou lákavými terči neuvědomělých lovců.  Jsou také loveni na maso a na kůži. Udává se, že v přírodě tak žije posledních asi 2500 jedinců.

id:5791

středa 25. května 2016