Prázdný prales

Prázdný prales

Moje postupné odcházení z ochranářsko-politické scény v Balikpapanském zálivu, které jsem avizoval víc než před rokem, teď začíná nabírat konkrétní směr. V Balikpapanu už tolik času netrávím. Hlavní základnu mám teď na jiném z indonéských ostrovů, na Sumatře, v podhorském pralese Batang Toru. Dostal jsem se sem v šlépějích Gáby Fredriksson, která se z Balikpapanu na Sumatru přesunula už před několika lety a celý program v Batang Toru teď koordinuje. Její mise je podobná jako v Balikpapanu (v Sungai Wainu),

Výzkumná stanice Pondok Mayang v Batang Toru má hodně společného s naším kempem Djamaludin v rezervaci Sungai Wain v Balikpapanském zálivu. Podobně jako Djamaludin je i Pondok Mayang odlehlý dřevěný kemp, do kterého se nedostanete jinak než pěšky. Vzdálenost je v obou případech podobná, kolem 8 kilometrů, jen převýšení je v případě Batang Toru mnohem větší, kemp Pondok Mayang totiž stojí ve výšce téměř 1000 metrů nad mořem. Cesta sem tedy i člověku v dobré kondici trvá asi pět hodin. Zavazadla si většinou nesete sami, ale při své letošní první návštěvě, kdy jsem toho nahoru vynášel přece jen víc než obvykle, jsem si dopřál toho komfortu a objednal si nosiče. 

První polovina cesty vede nížinným deštným pralesem, který je ale stále ještě přístupný místním vesničanům, takže stromy jsou tu místy prokácené a místy nahrazené malými plantážemi kaučuku. Je pořád ještě poměrně pěkná krajina, ve které máte šanci potkat opice i některá jiná zvířata, ale od své první návštěvy v roce 2012 jsem nemohl nepostřehnout, že je les rok od roku prokácenější, velkých stromů ubývá a sazenic kaučuku přibývá. Po 3 kilometrech míjíte odbočku do nejodlehlejší vesničky imigrantů z ostrova Nias, pak ještě procházíte mozaikou kaučukových plantáží, sekundárního lesa a zbytků primárního nížinného deštného pralesa, a po dalším kilometru stoupání už narazíte na ceduli, která už vesničanům od tohoto místa dál zakazuje kácení stromů. Právě v tom místě mého nosiče něco nesmírně zaujalo, objevil totiž zvíře, které ještě nikdy v životě neviděl. Nechápal, jestli je živé nebo mrtvé – nemělo totiž hlavu. Bylo tvrdé jak kámen a ani se nehnulo, intuice však mladému domorodci našeptávala, že i přesto všechno tohle podivné zvíře stále žije. Po dvaceti letech strávených na okraji pralesa se tak můj nosič poprvé v životě setkal s želvou. Poté, co jsem mu ukázal, jak je želví hlava skrytá uvnitř krunýře mezi mohutnýma předníma nohama, bylo mu jasné, že jde o zvíře, o kterém už mnohokrát předtím slyšel. Tahle příhoda tak nějak předeslala smutný fakt, že želv ani jiných zvířat už dnes asi v pralese Batang Toru mnoho nezbylo.

Prvních několik týdnů práce v Batang Toru, strávených převážně hledáním orangutanů, bylo ve znamení mírného rozčarování. Naši asistenti v Sungai Wainu se obvykle z pralesa vracívali s nadšeným vyprávěním o tom, jak potkali medvěda rozhrabávajícího termitiště anebo luskouna, který vylezl z pod kmene, na kterém právě poslouchali ranní chorus gibonů a hulmanů. Zato v Batang Toru jsme každý den zakončovali v atmosféře poměrně tichého lesa bez ptačího zpěvu podobným shrnutím: “Tým Kalam a Ulil prošel transekty N, O a L, neviděli nic”. “Tým Nardi a Dosman prošli transekt JMK k východu a transekt Gua, viděli jen male hnědé ptáky”. “Tým Stan a Ety prošli transekt JMK k západu a transekty B a R, výsledek jako obvykle, nic.”

Zvláštní je, že v Batang Toru chybí i bezobratlí  – Dan Bárta, který Batang Toru před nějakou dobu navštívil, to tvrdil o vážkách, ale ani motýlů tu moc nevidíme a brouků a dalšího hmyzu, který v noci nalétá na světla v kempu, taky není mnoho. Pozitivní – z pohledu našeho pohodlí – je to, že ke zdejším vzácnostem patří i komáří a pijavice. Supervlhké prostředí podhorského lesa by jim asi svědčilo, ale vadí jim nejspíš kombinace chladu a vysoké kyselosti zdejších vod.

Pijavicím a komárům tedy zdejší les (k naší spokojenosti) příliš neprospívá. Nicméně pro mnohé ptáky a savce, včetně primátů, je prales v Batang Toru velmi pěkný a pestrý, diverzita rostlin je značná a potravní zdroje tu nechybí. To, že je nepotkáváme, musí mít jiné vysvětlení. V ochranářském slovníku se nedávno objevil nový termín – empty forest, prázdný prales. Je to prales, který by s ohledem na dostupné potravní zdroje měl být plný nejrůznějších zvířat, ale není. To, že tu zvířata nejsou, většinou souvisí s jediným faktorem, a tím je přítomnost vrcholového predátora – člověka vyzbrojeného střelnými zbraněmi, pastmi a dalšími loveckými technologiemi. Batang Toru je zřejmě jedním z příkladů takového prázdného pralesa. Batakové, zdejší domorodci, jsou totiž náruživými lovci. I orangutanovi se ostatně v jejich jazyce říká jut botar – bílé maso.

Jenže “prázdný prales” nemusí být ve skutečnosti tak prázdný, jak první dojem napovídá. Dobrý důkaz o tom podávají fotopasti a videopasti, nastražené podél našich transektů. Objevují se na nich zvířata, která vídáme jen ojediněle – jeleni, prasata, celá řada cibetek, několik druhů koček, spousta hrabavých a jiných ptáků. Nechybí ani zvířata, která naživo zatím neviděl nikdo z nás, třeba serau, tapír nebo tygr. Jak se pak člověk pralesem začíná pohybovat tišeji a pozorněji (mnohem tišeji a mnohem pozorněji, než jak by to vyžadoval prales v Sungai Wainu), začíná vidět míhající se stíny, ve kterých lze vytušit veverky, tany, cibetky nebo promyky – příliš rychlé na to, abyste mohli říct cokoli bližšího. Vídáte i stopy tapírů, trus muntžaků, požerky sambarů a spoustu podivných brlohů, které musí obývat nějaké zvíře, jen zatím ještě netušíme jaké. Nakonec uvidíte i větší šelmy a kopytníky, jen jejich chování vás možná překvapí. Jelínek muntžak, který před vámi utíká se v pralese v Sungai Wainu určitě ozve hlasitým štěkáním, které mu vysloužilo anglické jméno barking deer; v Batang Toru ale stejný druh muntžaka ani neštěkne – jen tiše vypískne a zmizí, sotva že stačíte zahlédnout jeho vztyčený bílý ocas.

Nakonec i těch želv je tu víc, než jak tomu naznačovala příhoda z prvního dne. Po šesti týdnech v pralese už jsem viděl tři želvy.

Pokud se tedy prales v Batang Toru zdá zprvu prázdný a nudný, s trochou snahy a pozornosti se ten pocit nakonec ztratí. Zvláště, když pak potkáte prvního orangutana a strávíte s ním několik prvních dní, abyste s překvapením zjistili, že se tady v podhůří vyhýbá fíkům a nevyhledává ani duriany, namísto toho že se živí šiškami a žaludy! Ale to už by bylo na jiné velmi dlouhé povídání…

Naše výzkumná stanice Pondok Mayang Naše výzkumná stanice Pondok Mayang
Prales v Batang Toru Prales v Batang Toru

zimní sezóna: listopad - únor

od 9.00 do 16.00 h Dolní pokladna:

od 9.00 do 16.00 h Horní pokladna:

od 9.00 do 16.00 h Pavilony:

do 17.00 h Areál zoo:

více

zimní sezóna: listopad - únor

100,- Kč Dospělí:

50,- Kč Děti, studenti, důchodci:

270,- Kč Rodinné vstupné (2 + 2):

více

KOUPIT VSTUPENKY ONLINE

Pomáháme přírodě