Zoo Ústí nadl Labem Zoo Ústí nadl Labem

Wilmar II

čtvrtek 3. ledna 2013

V minulé zprávě jsem psal o zdlouhavém konfliktu se společností Wilmar, který začal v roce 2007 a vleče se dodnes. Wilmar se snaží uprostřed jednoho ze zelených koridorů, spojujících pobřežní mangrovy s pralesní rezervaci Sungai Wain, vybudovat mamutí továrnu na zpracování palmového oleje.

Po neúspěšném jednání se zkorumpovanou místní vládou, která očividně Wilmaru straní, přišel v roce 2011 první velký zvrat. Připravoval jsem zprávu o tom, jak v Balikpapanském zálivu jednotlivé palmařské společnosti dodržují - nebo spíš nedodržují - principy a kriteria RSPO neboli Kulatého stolu pro trvale udržitelný palmový olej. RSPO je sdružení pěstitelů, odběratelů, ekologických aktivistů a dalších zainteresovaných stran, kterým jde nebo by alespoň mělo jít o takovou produkci palmového oleje, která co nejméně ohrožuje přírodu, místní obyvatelstvo a jejich životní prostředí. Všechny velké palmařské korporace, se kterými máme v Balikpapanu spory, tedy i Wilmar, jsou členy Kulatého stolu a usilují o certifikaci svého produktu jako trvale udržitelného. RSPO se každým rokem schází a právě k této příležitosti každoročně odesílám i svoji zprávu se spoustou argumentů pro to, že by se palmový olej produkovaný v Balikpapanském zálivu v žádném případě jako udržitelně produkovaný certifikovat neměl.

Na moji loňskou zprávu zareagovala velmi energická aktivistka Michelle Desilets, která v té době pracovala na smlouvě mezi Wilmarem a organizaci BOS F (Bornean Orangutan Survival Foundation). Rezervace Sungai Wain v Balikpapanském zálivu byla jedním z prvních míst rehabilitace orangutanů konfiskovaných nelegálním majitelům a jejich návratu do volné přírody, a právě zde a během tohoto programu se BOS F zrodil. Úspěšně rehabilitovaní orangutani ze Sungai Wainu jsou dnes jedněmi z mnoha tvorů, pro které další rozvoj palmařského byznysu v Balikpapanském zálivu představuje smrtelnou hrozbu.  A to by pro Wilmar, který se teď snaží s BOS F spolupracovat, samozřejmě nebyla dobrá vizitka. Michelle mě proto s Wilmarem spojila – a bylo to vůbec poprvé co se nám podařilo přednést svoje protesty a argumenty vedení firmy a dostat od nich odpověď! Jejich manažer pro udržitelnost, Simon Siburat, mi napsal, jak se těší, až ze seznámíme a jaké máme společné zájmy, protože kahau nosatý je „incredible endangered species“ a Wilmar už několik let bojuje za jeho záchranu. A poslal mi jejich časopis Wilmar CSR Tribune, ve kterém se píše o tom, jak Wilmar obnovuje zničený biotop kahau nosatých v malajsijském Sabahu. Kdybych něco takového dostal o pár let dřív, byl bych zajisté uchvácen a o budoucnost naší planety už bych neměl žádné obavy. Ale zkušenost mě naučila, že jakmile někdo napíše, že bojuje za záchranu přírody, má za sebou spoustu úspěchů (v podstatě na co sáhnul, to se podařilo), vás a vaší práce že si neobyčejně váží a těší se na spolupráci, svou zprávu pak doprovodí letákem s perfektní grafikou a působivými fotografiemi, a ještě u všeho používá přívlastek „incredible“ – pak je nasnadě, že vás chce nejspíš oblbnout.

Nedlouho poté pak Wilmar do Balikpapanu vyslal Calley Beamish, jejich ředitelku pro biodiverzitu a ochranu přírody, sympatickou mladou bělošku ze Zimbabwe. Se svým malým týmem strávila průzkumem terénu několik dnů. A musím přiznat, že práci si s tím dala. Začala tím, že se spojila s místní vládou a domluvila se na návštěvě jedné z vesnic, kde měla probrat dopad budování továrny na život zdejších lidí. Jenže jak už je nám teď jasné, ani místní vláda o záchranu zálivu příliš nestojí. Vesnice, kam zkorumpovaní úředníci Calley vyslali, nebyla vybrána nijak náhodně. Byl to Teluk Waru, poměrně mladá osada spekulantů s půdou, kde nežije snad ani jediný rybář, kterého by se likvidace mangrovů a znečištění moře mohlo přímo dotknout. Přistěhovalci v Teluk Waru dostali od vlády Balikpapanu přidělenou spoustu pozemků v zálivu a jejich cílem je co nejrychleji je prodat nějaké společnosti jako je Wilmar. Jediné, co se za to od nich v celé té hře očekává, je dosvědčovat všem, že je „místní obyvatelstvo“ naprosto nadšené veškerou industrializací a urbanizací Balikpapanského zálivu. Z mnoha tisíc skutečných původních obyvatel pobřežních vesnic v Balikpapanském zálivu sdílí podobné názory jen málokdo, jenže těch už se pak nikdo neptá. A tak jsme Calley, uspokojenou první den návštěvou v Teluk Waru, vzali následující den (bez vědomí vládních úředníků) do jiné z vesnic, do Pantai Lango, kde se s námi sešla i delegace rybářů z několika dalších osad. A co si od nich Calley vyslechla, to si asi za rámeček nedala. Rybáři si stěžovali nejen na kácení mangrovů, na sedimentaci a znečišťování moří, ale i na hluk, kterým lodě v přístavech ryby ruší a zabraňují jejich shromažďování na pravidelných lovištích. Ukázalo se i to, že skoro nikdo z místních rybářů nenajde ve vznikajících továrnách zaměstnání – novými zaměstnanci se stávají noví přistěhovalci. Několik osvícenějších vesničanů se ohradilo i vůči praktikám jednorázového finančního odškodňování, kterým většina firem podobné konflikty řeší.

Vidina okamžitých velkých peněz je sice pro místní vesničany velmi lákavá, a většina z nich takovou nabídku přijme, ale tím pádem ztrácejí nárok na jakoukoli další kompenzaci a z dlouhodobého hlediska jsou na tom samozřejmě tratní, protože když se ze zálivu ztrácejí ryby, jinou obživu už si rybáři nenajdou. A tak, jak jeden z nich naprosto trefně poznamenal, se industrializace zálivu stává hlavní příčinou vzrůstající bídy místních obyvatel.

Po návštěvě ve vesnici jsme Calley vzali i do terénu. Ukázali jsme jí zdejší mangrovy, korálový útes a rezervaci Sungai Wain. Calley byla přesvědčená o tom, že lokalita, na které Wilmar staví, byla už jen degradovaná step, z jejich dokumentace to tak prý vyplývá. A tak jsem jí ukázal naší dokumentaci – satelitní snímky a fotografie z lodi i z helikoptéry, ze kterých je naprosto zřejmé, že Wilmar opravdu stavěl uprostřed pralesa. Calley tím vším zdála být opravdu překvapená a zaskočená, nezdálo se, že něco předstírala, a vypadalo to, že se staví na naši stranu.

Měli jsme dojem, že Calleyina návštěva splnila svůj účel. Všichni byli spokojení, skoro by se dalo říct naplnění optimismem. Rybáři ve vesnici Pantai Lango jako by měli pocit, že pro jednou usilují o dobrou věc – a snad, aby to demonstrovali, zavolali nám následující den, ať si přijedeme pro nedávno uloveného outloně, kterého nám během naší návštěvy ukazovali. Prý, že ho majitel chce vrátit do přírody a opravdu to udělal a outloně jsme po kratičké rehabilitaci vypustili do pralesa v Sungai Wainu. Calley slíbila vypracovat nový plán managementu překladiště palmového oleje v Balikpapanském zálivu, navrhnout, aby se továrna na zpracování oleje postavila někde úplně jinde, rehabilitovat vykácené a zavezené mangrovy, zalesnit odkryté plochy a zastavit tak probíhající erozi, zarazit veškeré další znečišťování moře, vyřešit konflikty s místními rybáři. Tedy ne, že bychom byli tak naivní, abychom čekali, že se to všechno opravdu realizuje. Ale věřili jsme tomu, že se stane aspoň něco dobrého. Ne okamžitě, dá se předpokládat, že samotná administrativa nějaký čas zabere, a tak jsme byli benevolentní a čekali – měsíc, dva, tři... Čekali jsme rok a nezměnilo se vůbec nic. Začal jsem uvažovat o tom, jestli má Calley, bez ohledu na vzletný titul ředitelky pro biodiverzitu a ochranu přírody, ve Wilmaru vůbec nějakou reálnou pravomoc.

Teprve nedávno přišel další zvrat, který opět uvedl věci do pohybu. O tom napíšu zase příště, ale protože věci v pohybu stále jsou, tak vlastně ještě nevím, jestli to budou dobré nebo špatné zprávy.

Bývalý mangrov na řece Berenga, v místě, kde Wilmar staví své překladiště palmového oleje Bývalý mangrov na řece Berenga, v místě, kde Wilmar staví své překladiště palmového oleje
Staveniště na místě mangrovových porostů Staveniště na místě mangrovových porostů
Bývalý mangrov na řece Berenga, v místě, kde Wilmar staví své překladiště palmového oleje Bývalý mangrov na řece Berenga, v místě, kde Wilmar staví své překladiště palmového oleje

zimní sezóna: listopad - únor

od 9.00 do 16.00 h Pokladna zoo:

horní vstup uzavřen

od 9.00 do 16.00 h Pavilony:

do 17.00 h Areál zoo:

V březnu je horní pokladna otevřena pouze během víkendů.

více

zimní sezóna: listopad - únor

100,- Kč Dospělí:

50,- Kč Děti, studenti, důchodci:

270,- Kč Rodinné vstupné (2 + 2):

více

Pomáháme přírodě