Wilmar III
úterý 5. února 2013
V minulých dvou indonéských zprávách jsem psal o vleklém sporu s firmou Wilmar, která začala v Balikpapanském zálivu stavět obří továrnu na zpracování palmového oleje. Příběh se už možná chýlí ke konci.
Mediální kampaň okolo Wilmaru nezůstala bez odezvy. Na článek, který vyšel letos v létě v online magazínu Mongabay (http://news.mongabay.com/2012/1022-mutterback-orangutans-sungai-wain.html) zareagovala Michelle Desilets, která nám v komunikaci s palmařskými společnostmi už několikrát pomohla, a ještě jednou se nás pokusila spojit s nejvyšším vedením Wilmaru. Bohužel, definitivní rozhodnutí Wilmaru bylo pokračovat ve stavbě tak, jak byla naplánovaná (což mimochodem označili jako „kompromis“). Ani zprávy, které mi chodí z terénu od Darmana a jeho týmu, nenasvědčují tomu, že by se chtěl Wilmar jakkoli polepšit. Ilegálně zabrané území teď nově obehnali ostnatým drátem a dál pokračují ve stavbě, jako by se snad nic nedělo.
Na film „Gone with the Tide“, který je volně ke shlédnutí na Internetu (http://vimeo.com/47005050), zareagovala kanadská nevládní organizace Friends of Borneo, kteří se sice také zprvu pokusili o mírumilovné vyjednávání s Wilmarem, ale i jim brzy došla trpělivost. Spustili petici, která ale neměla příliš velký ohlas (stále jí ale můžete podpořit a šířit: http://www.change.org/en-CA/petitions/wilmar-group-and-kencana-agri-of-indonesia-palm-oil-back-off-balikpapan-bay-2). Začali jsme tedy společně oslovovat různé další nevládní organizace s tím, že Wilmar zažalujeme. Do toho se ale nikomu nechtělo. Jedna ze skupin, COP (Center for Orangutan Protection), odstoupila poté, co je samotné Wilmar zažaloval za nařčení ze zabíjení orangutanů na jejich plantáži. Tam je totiž problém s důkazy – zatímco my s pomocí série satelitních snímků a místních vyhlášek poměrně přesvědčivě doložíme, že Wilmar v Balikpapanu zabírá půdu ilegálně, u mrtvého orangutana není nijak snadné prokázat, kdo a kde ho zabil. COP na to krutě doplatil – Wilmar nejen,že je zažaloval, ale vzápětí nato žalobu stáhnul a teď je drží v šachu tím, že ji může zase kdykoli obnovit. I jiné organizace se Wilmaru, jejich právníků a jejich kamarádů ve vládě bojí, a tak se žaloba nakonec nekonala.
Dostalo se alespoň na mírnější formu protestu, a to je stížnost u RSPO (Roundtable on Sustainable Palm Oil), jehož je Wilmar čelním členem, i když mu to nebrání v porušování vlastních pravidel. Stížnost jsme podali tento týden, já coby nezávislý výzkumník a tři nevládní organizace – indonéský JAAN (Jakata Animal Aid Network), kanadští Friends of Borneo a německý Save Wildife.
Každopádně ale situace vypadá hodně špatně, zdá se, že palmařský průmysl se svými plantážemi a fabrikami (a to nejen Wilmar) brzy nenávratně zničí Balikpapanský záliv, podobně jako už zlikvidoval miliony hektarů pralesa a celá říční povodí jinde na Kalimantanu. Mějte to, prosím, na paměti při vašem příštím nákupu! Od prosince 2014 bude platit povinnost označovat konkrétní obsah rostlinných tuků a olejů na všech balených výrobcích prodávaných v Evropské Unii (už nebude stačit napsat prostě jen rostlinný tuk, bude třeba uvést, o jaký konkrétní tuk jde). Mnozí z nás možná budou překvapení, v čem všem palmový olej najdeme, od potravin až po kosmetiku. Evropská unie je jedním ze tři největších odběratelů palmového oleje (spolu s Indií a Čínou), může být obsažen v dobré polovině balených výrobků na pultech našich supermarketů. Navíc vloni EU schválila i jeho přidávání do „povinných biopaliv“. Přitom bychom vlastně palmový olej nemuseli nakupovat vůbec, existují alternativy, včetně produktů skomírajícího evropského zemědělství, tj. slunečnicového, řepkového a olivového oleje anebo másla. Jak dokládá příklad Wilmaru, certifikace palmového oleje coby ekologicky šetrného prozatím nefunguje. Nejlepší, co tedy můžeme pro indonéskou přírodu udělat, je pořádně si číst etikety a výrobky s obsahem palmového oleje zkrátka nekupovat.