Zklamání i trocha naděje
čtvrtek 15. listopadu 2012
Čtvrt roku sledování událostí v Balikpapnském zájezdu po mém odjezdu z Indonésie přineslo hodně zklamání.
První rozčarování nepřišlo z Indonésie, ale přímo z řad kolegů primatologů, kteří mají plnou pusu řečí o „conservation“, když představují výsledky svých výzkumů, ale také plnou pusu výmluv, když mají dát všanc své bezúhonné jméno a tvrdě vydobyté pozice v ochranářských organizacích a pokusit se prosadit nějakou opravdovou změnu. Výsledek kongresu Mezinárodní primatologické společnosti (IPS) v mexickém Cancúnu to bohužel dokládá. Do Cancúnu se sjela primatologická elita z celého světa – a to elita v pravém slova smyslu, protože kongres byl tak drahý, že si ho jen málokterý „póvl“ bez velkých grantů mohl dovolit. Z Indonésie (jedné ze země s největším počtem volně žijících primátů) dorazily jen dvě mladé studentky (IPS jim účast s velkou slávou proplatila a hned o tom i natočila propagační film), z Malajsie vůbec nikdo, stejně jako ani z Kambodže, Barmy, Bangladéše a dokonce snad ani z Číny. Ale i přes malou účast primatologů ze zemí, kde primáti opravdu žijí, se do Cancúnu sjeli mnozí z těch, jejichž jména v odborném světe něco znamenají a kteří sedí na pozicích všech možných předsedů a prezidentů nejrůznějších sdružení a společností. V jejich silách by bylo něco změnit, a jeden z nich, vyhlášený pesimista John Oates, se o to letos v Cancúnu i pokusil. Plenární přednáška u příležitosti ocenění za jeho celoživotní dílo byla jednou velkou kritikou nás primatologů i naší Mezinárodní primatologické společnosti.
Byla to tak trochu šťastná náhoda, že Oatesova agitace přišla den nato, co jsem společnosti předložil návrh na oficiální podporu kampaně proti dalšímu rozšiřování průmyslové zóny v Balikpapanu. Chtě nechtě, vzhledem k naladění mnoha členů, se předsednictvo tímto návrhem muselo zabývat. Padla řada námětů, od mediálního prohlášení adresovaného indonéské vládě i jednotlivým korporacím až po zařazení kahau nosatého na seznam 25 nejohroženějších druhů primátů, aby se tak i světový tisk začal zabývat tolik kontroverzním návrhem nového národního územního plánu v Indonésii. Jenže kongres trval týden a počáteční odhodlání den ze dne sláblo. Poslední den už z něj zůstaly jen stopy.
Na závěrečném shromáždění už by se k návrhům o politické angažovanosti IPS její předsednictvo vůbec nevyjádřilo, nebýt toho, že se z publika ozval další konkrétní návrh, v tomto případě výzva pro podporu zostření ilegálního exportu primátů z Kolumbie. Prezident IPS výzvu smetl ze stolu s tím, že podle stanov společnosti by bylo nutné takový návrh předložit alespoň 4 měsíce před kongresem, aby se k němu mohlo předsednictvo vyjádřit. Vzhledem k tomu, že byli všichni, koho se to týkalo, v tu chvíli přítomni v sále a mohli by se bývali vyjádřit rovnou, nevyzněla taková odpověď příliš přesvědčivě. Ale plénum si své znechucení nechalo pro sebe. Za dané situace už nemělo smysl dále prosazovat ani podporu balikpapanského případu. IPS ani tento rok žádné politicky zabarvené veřejné prohlášení nevydala.
Bohužel, ani studentské aktivistické fórum Peduli Teluk Balikpapan (Přátelé Balikpapanského zálivu), které jsme letos s velkými nadějemi založili, nevychází z poslední bilance úplně dobře. Když jsem odjížděl, byly plány velké. Na říjen byla očekávaná návštěva indonéského prezidenta, který měl slavnostně otevřít přístav v průmyslové zóně Kariangau. Měla to být záminka k protestní akci, které by si ani velká národní média nemohla nevšimnout. Studenti v Balikpapanu akci dlouho plánovali a já už jsem měl připravené peníze k odeslání na jejich účet, jakmile bude doba na to vše spustit. Jenže krátce před návštěvou prezidenta mi přišel úplně jiný e-mail, ve kterém koordinátor fóra prosil o peníze na cestu na Jávu, na které se konal studentský sjezd – určitě veselá akce, ale ne zrovna důležitá. Na demonstraci v Kariangau se při té příležitosti úplně zapomnělo. A tak jsem nakonec žádné peníze neodeslal, nikdo nikam nejel a prezident přístav s velkou fanfárou otevřel, s palcovými titulky v novinách o tom, že „Kalimantan už teď není jen spící gigant“.
Jakkoli mě ale studenti z Balikpapanu a Samarindy poslední dobou zklamali, ani profesionální nevládní organizace se zatím nevybarvují lépe. A přitom teď také měli velkou šanci udělat pro Balikpapanský záliv něco zásadního. V reakci na film “Gone with the Tide”, ve kterém ukazujeme tristní situaci místních rybářů (http://vimeo.com/47005050) se totiž ozval jistý kanadský aktivista, který má v Ontariu firmu na výrobu ekologicky šetrného oblečení, že by byl schopen sehnat a zaplatit právníka, který by s firmami v Balikpapanském zálivu zahájil mezinárodní soudní proces. Jediné, co potřebuje, byla indonéská nevládní organizace, která by podala žalobu.
O něčem podobném jsme už v minulých dvou letech s několika místními organizacemi mluvili, ale vždycky to skončilo na tom, že na rozdíl od bohatých korporací nemáme dost dobrého právníka nebo ho nemáme z čeho zaplatit. Teď, když mohla být tahle překážka překonána, se ukázalo, že skutečný problém byl nejspíš v něčem jiném. Kontaktoval jsem všechny nevládky v Balikpapanu, Samarindě, Jakartě i Bogoru, které kdy měly s Balikpapanským zálivem a Sungai Wainem co do činění. Následoval krátký ping-pong e-mailů, ve kterém jedna organizace vysvětlovala, proč by pro takovou roli byla ideální nějaká druhá nevládka, a ta druhá, proč by pro to naopak byla nejlepší ta první. Nakonec se žaloby neujal nikdo.
Když už se ale pomalu zdálo všechno marné, začal se běh věcí znovu obracet, a podnět tentokrát přišel ode dna, od rybářů z vesnic Jenebora a Gersik. Objevila se tu totiž další opravdu hodně bezohledná korporace, PT. Djarum Super, která zbohatla na jedním z nejlukrativnějších byznysů v Indonésii – na výrobě cigaret – a teď se pouští i do dalšího podnikání. Djarum odkoupil 300 hektarů pobřežních mangrovů mezi rybářskými vesnicemi Jenebora a Gersik s tím, že tu zbuduje obrovskou továrnu na zpracování papíru. Jak už to bohužel v Indonésii bývá, vesničané nejprve s radostí svoje pozemky prodali a teprve potom se ptali, co se na nich má dít. Ceny byly na místní poměry astronomické, prý až 200 tisíc korun za hektar. Darman byl jedním z mála, kdo svůj pozemek neprodal. Teprve, když přijely buldozery, začaly kácet mangrovy a zavážet je zemí, ukázalo se, že tu má stát papírna. Papírny jsou v Indonésii jedním z nejhorších znečišťovatelů jak vody, tak i vzduchu. V jejich širokém okolí lidé trpí kožními vyrážkami a dýchacími problémy kvůli mikroskopickému spadu, který se uvolňuje při drcení dřeva. O tom jsem se ostatně na vlastní kůži a plíce přesvědčil v době, co jsem strávil asi týden sčítáním kahau v okolí jedné dávno opuštěné papírny. Ani po letech se tam existovat nedalo, všechny nás všechno svědilo, škrábalo, píchalo a dusilo, po několika dnech jsme museli pryč. Ani netřeba dodávat, že v okolí takové papírny hynou korálové útesy i mořské rostliny a mizí ryby, což je samozřejmě velký problém ve vesnicích, kde se většina lidí živí rybolovem, sběrem krabů a pěstováním řas.
A tak začaly demonstrace. A ty se rozšílily i na protesty proti dalším korporacím, dokonce i na překližkárnu PT Donghwa, která je v oblasti největším zaměstnavatelem – ovšem také největším znečišťovatelem, protože přímo do moře vypouští formalín, fenoly a jiné jedy. Víc než týden vesničané blokovali silnici i vstupní bránu PT Donghwa, asi 100 rybářských lodí zatarasilo přístav a po světě se začaly šířit jejich fotky s transparenty z nápisy „Vraždí nás“, „Odpad PT.IDW ničí naši přírodu, moře, pobřeží, místo, kde žijeme“ a podobně.
Moje pocity byly smíšené. Je sice vidět, že rybáři z Gersiku a Jenebory míní své protesty vážně, jenže s nimi pokaždé přichází příliš pozdě, až když už je těžké něco změnit. Tentokrát se ale zdá, že odezva přišla, a dokonce s několika týdny zpoždění přichází odezva i na mé lobby v Cancúnu a na naši předchozí kampaň. O Balikpapanském zálivu znovu začíná psát mezinárodní tisk, a v reakci na článek na Mongabay (http://news.mongabay.com/2012/1022-mutterback-orangutans-sungai-wain.html) se mi po roce ozval i Wilmar, který v zálivu rozestavěl fabriku na zpracování palmového oleje. V reakci na naše protesty Wilmar vloni další rozvoj továrny zastavil (zůstalo jen u zbudováni překladiště) a zvolil vyčkávací taktiku v naději, že protesty jednou přestanou. Zdá se, že za dané situace budou dál jen vyčkávat, pokračovat v stavbě si netroufnou (ale bohužel, nezbavíme se jich asi nikdy...). Nakonec se mi ozvala i IPS s tím, že se tedy světová primatologická komunita do kampaně vloží a že pro nás připraví veřejné prohlášení (poté, co vše znovu prodiskutuji, samozřejmě...). A dnes mě kontaktoval jeden úředník z místní vlády s tím, že se rozhodli konečně dodělat (a snad i uzákonit) dokument integrovaného managementu pobřeží (který zatím pro 80 % zálivu neexistuje). Možná to bude jen další bezcenný papír (protože ostatně v těch 20 %, pro už taková vyhláška existuje, ji nikdo nedodržuje), ale přinejmenším to znamená, že se i na úrovní zodpovědných úřadů místní vlády děje něco víc než jen hraní Solitaire a listování Facebookem.
Snad tedy ještě není všem nadějím konec...