Balikpapan Bay Menu
Někdy se věci daří. Občas se ale začnou dařit až po pár letech marné snahy.
To byl i případ programu, který jsme s Gáby před dvěma lety nazvali „Balikpapan Bay Menu“. Chtěli jsme v něm k propagaci Balikpapanského zálivu využít potenciál vzdělávacího centra KWPLH, které Gáby založila před deseti lety a které se postupně stalo jednou z turistických atrakcí jinak dost nezajímavého města Balikpapanu. O KWPLH jsem psal už víckrát, centrum drží ve velkém přírodním výběhu několik handicapovaných malajských medvědů a snaží se působit na návštěvníky, kteří se na medvědy jezdí podívat. Pro nevtíravou environmentální výchovu je to v Balikpapanu ideální místo.
Balikpapan Bay Menu navrhla Gáby v době, kdy jsme natočili film Gone with the Tide o rozšiřování průmyslové zóny podél pobřeží zálivu (https://vimeo.com/47005050). Film se začal v KWPLH promítat, jenže velkou odezvu neměl, Indonézani dávají přednost spíš komunikaci tváří v tvář než neživému plátnu. Abychom promítání oživili, začala kolem plátna vznikat interaktivní expozice Balikpapanského zálivu. Vytiskli jsme sérii 12 posterů, které záliv představují jak z té hezčí stránky (kahau, delfíni, mangrovy, tradiční rybářské vesnice...), tak i z té ošklivé (plantáže olejné palmy, hnědouhelné doly, průmyslové znečištění...). Klíčovým prvkem celého menu měl ale být živý člověk, který by po skončení filmu návštěvníky provedl jednotlivými postery, diskutoval by s nimi a nabízel jim i možnost výletu do zálivu za kahau a delfíny. A na tom bodě naše plánování ustrnulo.
Je nutno přiznat, že Gáby při svém obrovském vytížení na Kalimantanu i na Sumatře nemá KWPLH tak docela pod kontrolou. Je tu sice tým placených edukátorů i dobrovolníků, ale vidět je při práci není úplně obvyklé. Placení edukátoři jsou zalezlí někde v kanceláři a něco si šolí za počítačem (nejspíš Facebook) anebo posedávají na zápraží a klábosí s jinými zaměstnanci, u kterých je také těžké odhadnout, na co jsou tu zaměstnaní. Dobrovolníky představuje skupina tichých a nenápadných průvodkyň, které postávají u vchodu do medvědí expozice a klábosí jedna s druhou, ale jen tiše, aby na sebe příliš neupozorňovaly návštěvníky, kteří by se jich pak třeba mohli na něco zeptat.
Balikpapan Bay Menu mělo probíhat aspoň dvakrát týdně - v sobotu, v neděli a o svátcích, kdy má KWPLH nejvíc návštěvníků. Ale nevím o tom, že by za první dva roky po svém vyhlášení proběhlo byť jen jednou v plném rozsahu. Nenašel se průvodce, který by se o Balikpapanském zálivu dokázal naučit aspoň tak málo, aby o něm dokázal něco říct aspoň těm návštěvníkům, kteří o něm nevědí vůbec nic. Plánované výlety do zálivu zůstaly ve fázi plánovaných výletů. A frekvence promítání filmu se postupně snižovala až do bodu, kdy někdo ztratil jediné DVD, na kterém byl dokument vypálený. Zbyly jen postery, které se přesouvaly z místa na místo, aby nepřekážely a aby na někoho nespadly, a které nikdy nikdo nečetl.
Po dvou letech (ne)existence Balikpapan Bay Menu se objevila dobrovolnice, Anička Poledňáková, která chtěla v Indonésii učit angličtinu nebo se nějak jinak podílet na vzdělávaní nebo ochraně přírody. Dohodli jsme se na tom, že se Anička pokusí přivést Balikpapan Bay Menu k životu.
Evropanka, která nemluví indonésky a která je na Borneu poprvé v životě, se nemusí zdát jako nejvhodnější kandidát pro vedení diskusí s Indonésany, ale doufali jsme, že bude přítomnost cizince spíš takový katalyzující prvek, který stimuluje k práci ty, kteří mají ve skutečnosti práci na starosti. Zkusili jsme kolem Aničky vytvořit novou komunitu dobrovolníků, kteří by si Balikpapan Bay Menu během několika měsíců osvojili a od Aničky by ho převzali.
Dobrovolníci se objevili hned poté, co jsme na podzim s Aničkou do Balikpapanu dorazili. Byla to taková všehochuť. Alim, velmi úslužný anglicky mluvící mladík s nejlepšími doporučeními, který se objevil hned na prvním programu a pak už nikdy. Endit, profesionální nezaměstnaný bohém, který dorazil čas od času a pomáhal Aničce tím, že se někde válel a kouřil. Agustina, drobná zahalená dívenka, která tu byla skoro pokaždé, všechno si studovala a na všechno se potichu ptala, ale málokdy se osmělila k tomu se o svoje vědomosti podělit s někým dalším. Velmi schopná učitelka Mariyanna, která se ale v KWPLH jakousi shodou okolností objevovala vždy jen v den, kdy jí Anička vyplácela peníze za sledování zpráv o Balikpapanském zálivu v denním tisku. Rázná Caecil, která byla šéfkou vzdělávacího oddělení v KWPLH a měla tak vlastně celý program na starosti, a která jen neustále mluvila o tom, jak je busy a co všechno má na práci, pořád vystresovaně lítala od jedné věci k druhé, žehlila maléry a řešila problémy, které měl řešit někdo úplně jiný, zatímco náplň své práce, tedy vzdělávání, systematicky odkládala na jindy až do okamžiku své rezignace.
Ale objevily se i nadějnější tváře. Fajar s Taufikem, dva studenti, kteří se mnou na kampani a vzdělávání pracovali už víc než rok, ale kterým se blížil konec studia, takže teď usilovali o to, aby jejich štafetu převzala Agustina, k čemuž je ale potřeba jí rozpovídat a odkrýt tak její skrytý potenciál. A Maulana, mladý učitel angličtiny, který na Balikpapanské menu dojížděl každý týden ze 120 km vzdálené Samarindy, přespával ve skladě, nikdy si na nic nepostěžoval a odvedl převážnou většinu práce. Netrvalo dlouho a Maulana se stal motorem Balikpapan Bay Menu. A poté, co Caecil rezignovala na svou funkci a zmizela někam na Bali, se objevila ještě Eka, nová vedoucí vzdělávacího oddělení, která na rozdíl od Caecil měla ráda děti i ostatní lidi a ráda s nimi komunikovala, hrála si a zpívala. Začala na program Balikpapan Bay Menu vodit školní výpravy, pomáhala Maulanovi s diskusí a se zabavením návštěvníků. Začala se hrát i hra o ekologii kahau, kterou pro nás připravila jiná česká dobrovolnice Iva Uhrová a při které některé děti hrají kahau, kteří se snaží obsazovat ostrůvky mangrovů a hledat na nich tu správnou potravu, další děti hrají krokodýli, kteří opice loví, a další představují developery, které kahau i krokodýly připravují o životní prostor.
Anička nakonec prohlásila, že její role v programu spočívá už jen v tom, že vypíná a zapíná projektor. Maulana a Eka s pomocí týmu nových dobrovolníků vedou všechny diskuse, přednášejí i vedou hry. Aničce se podařilo to, na co by mohl byt každý dobrovolník pyšný, může v klidu odjet, aniž by tím její práce skončila. Doufám, že si posledního měsíce v Indonésii užije – na ostrově Maratua, jednom z nejkrásnějších míst na Kalimantanu!