Neznámá opice z indonéské džungle

V roce 2005 se vydala do deštného pralesa na indonéském ostrově Borneo trojice výzkumníků, primatolog Stanislav Lhota (dnes výzkumný pracovník ústecké zoo), antropolog Radek Trnka a etnoložka Radmila Lorencová.

Hulman kaštanový (Presbytis rubicunda), foto Petr Čolas

Hledali hulmana běločelého (Presbytis frontata), téměř neznámou opici, která do té doby nebyla ve volné přírodě dokonce ani fotografována! Cílem bylo přinést vůbec první bližší údaje o jejím způsobu života. Za hulmany běločelými jsme se ale nevydali do hlubokých pralesů, které jsou dodnes zachované v centrální vysočině Bornea. Hledali jsme je v místech, kde se dříve rozkládal nejbohatší ekosystém tohoto ostrova – nížinný deštný prales, ze kterého dnes kvůli postupujícímu tlaku lidské civilizace a katastrofickým požárům v posledních několika desetiletích zůstaly už jen izolované zbytky. Náš výzkumný kemp stojí v jednom takovém zbytku nížinného lesa, v Sungai Wainu, poblíž průmyslového velkoměsta Balikpapanu. I tento les z poloviny vyhořel při požáru v roce 1998, ale místním výzkumníkům se naštěstí podařilo požár uhasit a ze Sungai Wainu se dnes stala jedna z nejlépe spravovaných rezervací v Indonézii.

Hulman běločelý (Presbytis frontata), foto Stanislav Lhota

Studovat hulmany běločelé se zprvu zdálo skoro nemožné – ještě po prvním měsíci pobytu v pralese se je nepodařilo ani zahlédnout, ani zaslechnout. Náš nejlepší domorodý asistent, Nono, je neviděl ani jednou za celých osm let, co už v pralese pracoval. Abychom vůbec mohli o těchto plachých a vzácných opicích zjistit, zavedli jsme dvě nové metody výzkumu. První z nich bylo pozorování z dokonale vyčištěných transektů. Byly to uzoučké a pravítkově rovné cestičky prosekané podrostem pralesa v kompasovém směru. Společně s našimi indonéskými asistenty jsme z nich odstranili všechno spadané dřevo a shrabali všechno suché listí, takže bylo možné pohybovat se po nich bez sebemenšího šelestu a pozorovat tak i ta nejplašší zvířata. Druhou metodou pak byl poslech ranního sborového zpěvu opic, do kterého se kromě nejlepších zpěváků – gibonů – zapojují i oba zdejší druhy hulmanů.

Náš výzkumný kemp Jamaluddin, foto Stanislav Lhota

Opičí chorus ale začíná dlouho před rozedněním, takže jsme museli začít vstávat už ve tři hodiny ráno a ve čtyřech lidech vylézt na čtyři různé kopce. S kompasem jsme pak měřili směry všech opičích volání a po návratu do kempu jsme pak s pravítky a kružítky mohli narýsovat mapu spacích míst všech opičích tlup. Poslechem ranního zpěvu jsme strávili tolik času, že jsme nakonec podle hlasu rozlišovali i některé jednotlivé opice.

Během prvního roku práce v Sungai Wainu se podařilo vybudovat základ dlouhodobého výzkumného projektu, který bude pokračovat i v dalších letech.

Na tento projekt navazuje projekt Pesisir Balikpapan.