muntžak malý Muntiacus reevesi

třída: Savci

Rozšíření 

Zajímavost 

Přirozeně obývá vlhké subtropické lesy jihovýchodní Číny a Tchaj-wanu. Ve 20. století byl také zavlečen do Velké Británie, kde se úspěšně množí. Živí se převážně býložravě, spásá trávu, části rostlin, občas ale pozře i nějakou živočišnou potravu, jako jsou bezobratlí, vejce, zdechliny a malí obratlovci.

Samec má na rozdíl od samice krátké parohy a z tlamy trčící dlouhé špičáky. Špičáky jsou považovány za primitivní znak, který se objevil již u prvních jelenovitých v třetihorách, postupně ale u většiny zástupců zakrněly v neznatelné grundle. Obě pohlaví pak mají na čele vystouplé kostěné lišty, které u samic přecházejí v chomáče delší srsti a u samců ve výběžky na čelní kosti (tzv. pučnice), ze kterých vyrůstají parohy. Mláďata jsou po narození, podobně jako u jelenů evropských, pruhovaná a postupně se přebarvují do jednolité hnědé srsti dospělců.

Samci si značkují teritorium výměškem tzv. předočních žláz, které ústí při nosní straně oka. Tuto žlázu najdeme i u dalších druhů sudokopytníků. Muntžakové žijí skryti ve vegetaci hustých nízkých lesů, kde se pohybují ve spleti tunelů a cestiček, které si v pralese vyšlapali. 

Kromě období rozmnožování jsou to spíše samotářská zvířata, která si poměrně zdatně brání svá teritoria proti vetřelcům. V zajetí dokonce v období říje napadají samci své chovatele, kterým mohou parohy či špičáky způsobit nepříjemná zranění.

Muntžaci si díky ostrému zvuku, podobajícímu se psímu štěkotu, který vydávají při nebezpečí, vysloužili přezdívku „štěkající jelínek".

Ohrožení

sobota 22. března 2014