Zoo Ústí nadl Labem Zoo Ústí nadl Labem

Iluze Sira Davida

pondělí 18. července 2011

Posledních několik týdnů jsem se neozýval. Přidal jsem se k expedici do rezervace Wehea ve vnitrozemí Bornea, pár set kilometrů na sever od Balikpapanského zálivu, mimo dosah internetu a mobilních telefonů. Expedici organizoval Američan Brent a kromě něj a několika dajáckých asistentů s námi v pralese pobývalo několik novosvětských studentů, fotograf Saša Pospěch (který je se mnou na Borneu už podruhé) a arborista Will. Arboristé se živí lezením po stromech. Nejčastěji v parcích, aby je prořezali a upravili, ale taky v pralese, aby v korunách asistovali výzkumníkům, filmařům, fotografům anebo aktivistům (kteří tam nahoře bydlí na protest proti kácení). Ve Wehee měl dostat do korun nás.

Moje první komunikace s Willem probíhala po internetu a byla velmi vizionářská, jak tam budeme chytat netopýry a myši, stražit kamerové pasti a etologicky pozorovat. Celé tohle plánování bylo ale postavené na jevu, který jsme později nazvali termínem „iluze Sira Davida Attenborougha“ a který je postavený na zkušenosti z gauče při sledování dokumentů, ve kterých se Sir David elegantně a nenuceně, bez vyvinutí jakéhokoli úsilí, klouže po speciálních lanech směrem nahoru. Sir David byl vždycky můj velký idol a už jsem se těšil na to, jak se po jeho vzoru nahoru vystoupám i já.

Můj první pokus byl výstup do orangutaního hnízda. Hnízda jsou velké platformy v korunách nízkých stromů, většinou jen nějakých 10 metrů nad zemí, které si zvířata staví každý večer, aby v nich strávila noc. Vyberou si rozsochu několika slabších větví, zlámou je v dosahu svých dlouhých paží, spletou je dohromady a vystelou je ulámaným listím. Aby člověk opravdu viděl, v čem taková konstrukce spočívá, musí hnízdo vidět shora, což se mnohým orangutaním specialistům vlastně nikdy nepodařilo. Proč, to jsem právě pochopil při svém prvním pokusu. Will na jedno hnízdo navázal lana s tím, že nahoru dostane mě a Brenta. Sám se tam dostal během tří minut opravdu stejně ladně jako Sir David. Hyperaktivní a neustále machrující Brent už přešlapoval nedočkavostí, až se tam stejně nenuceným pohybem vyhoupne i on. Po dvou metrech ladného výstupu ale zpomalil, v zápětí se přestal tvářit odhodlaně, poté se začal zadýchávat a nakonec zmínil, že to není až tak snadné, jak to vypadá. Donutil se vylézt až nahoru, kde prohlásil, že to nebylo zas až tak těžké, a dolů se vrátil se strženou kůží na několika prstech. Abych omezil potupu, vyhlásil jsem už předem, že tam určitě nevylezu, a vydal jsem se nahoru. Zdolal jsem prý polovinu, ale byla to myslím ta nejkratší z několika polovin. Pak už mi ruce ztuhly, prsty zkřehly a nohy ztratily koordinaci. Orangutaní hnízdo jsem prostudoval z Brentova videa.

Aby nám Will po téhle a podobných zkušenostech ukázal princip, na jakém je iluze Sira Davida postavená, nainstaloval o pár týdnů později do koruny jednoho z padesátimetrových stromů „lift system“ neboli výtah. Podstata je v tom, že se na větev nainstaluje kladka, přes ní se protáhne lano a na oba jeho konce se někdo přiváže – jeden člověk nahoře a jeden dole. Pak na strom po jiném laně vyleze profesionál, který výtah nepotřebuje, přiváže se na popruhy na horním konci lana a spustí se dolů, přičemž nahoru vlastní vahou vytahuje prvního výzkumníka. A pak už se můžou nahoře střídat další a další výzkumníci, aniž by se ve větvích hromadili. Mojí protiváhou byla jedna ze studentek, takže za její konec lana táhli ještě tři další chlapi, ale i tak jsem nahoru „šplhal“ stejně nenuceně jako Attenborough. A byl to opravdu zážitek, který stál za to, jenže v řadě za mnou stálo několik dalších zájemců, takže jsem se nahoře v korunách příliš neohřál a už jsem klesal jako závaží pro jednoho z našich asistentů.

Abych mohl opravdu zkusit nějaké to pozorování zvířat nahoře v korunách, musel jsem se nahoru přeci jen nakonec dostat vlastní silou. Will pro mě na jiném stromě připravil hamak (trefně nazvaný Tree Boat), ve kterém jsem měl strávit večer, noc a ráno. Hamak zavěsil v koruně jednoho ze stromů ve výšce 40 metrů, s výhledem na velkou světlinu v korunách, kde jsme čekali docela čilý provoz, potom co tu zůstanu sám. Tak jako obvykle, Will se nahoru do korun dostal bravurně za 6 minut. Mě to trvalo dvě hodiny. První hodinu jsem zápasil s rovnováhou a nedostatkem sil, odřel si kůži na obou předloktích a vyvolával „Ježišmarjá zatraceně“ tak často, že se mě později Will nevydržel nezeptat na moje náboženské přesvědčení. Další půlhodina už začínala být v pořádku, jak jsem si trochu zažil techniku, prorazil hustým nižším korunovým patrem a lano dole pode mnou se postupně prodlužovalo, a tím mě stabilizovalo. Ale jen do chvíle, než jsem mi došlo, že jsem 30 metrů nad zemí, visím za jedinou přezku na jediném laně, koruny většiny stromů už jsou hluboko pode mnou a kmen, na který lezu, se docela hýbe. Hodně jsem pak ocenil to, že jsem v Tree Boat spal už několik předchozích nocí. Ve chvíli, když mě Will začal psychologicky připravovat na to, co jinak asi dělá začátečníkům největší potíže, totiž na to vylézt na houpající se kus hadru a zůstat tam (samozřejmě pořád na popruhu a na laně) přes noc, byl už jsem zpátky „ve svojí posteli“, v mozku to přepnulo na pocit bezpečí a ten mi vydržel až do následujícího dne (až do prvního kroku „do prázdna“ při sestupu dolů...).

Ten den v korunách opravdu stál za to! Jakmile Will slezl a odešel zpátky do kempu, aby se ujistil, že funguje spojení vysílačkami (nefungovalo), začalo to kolem mě ožívat. Spousty korunových ptáků (z nichž většinu doteď neznám, protože je vlastně dole ani pořádně nevidím), veverka, dráček létavý, se soumrakem netopýři. A po setmění začalo pršet. Tree Boat nebyla postavená úplně perfektně, takže dešťová voda stékala po celtě přímo na mě. Protože tam nahoře nemá člověk příliš mnoho manévrovacího prostoru, nezbylo než napnout celtu prsty obou rukou a obou nohou a nasměrovat jí tak, aby voda odtékala mimo – což vylučovalo spánek. Déšť navíc vyvolává potřebu vyměšovat, takže jsem byl opravdu rád za svoje pohlaví a s ním související anatomii; a předefinoval jsem, co to znamená „uspokojivý rozměr“... Nakonec pršet přestalo a mohl jsem se i docela příjemně vyspat.

Ráno mě probudily včely. Měl jsem s sebou na přikrytí prostěradlo pomalované červenými vlčími máky (které mi tu nechal jeden kolega s tím, že mu žena nakázala, ať se jí s ním nevrací) a v dané chvíli to zřejmě byly jediné květy široko daleko. A i když jsem pak prostěradlo sbalil, první včely už tu asi stačily zanechat nějaké feromony a mě nezbylo než nemyslet příliš na Willovo vyprávění o tom, že včely tam nahoře v korunách představují v podstatě jediné reálné nebezpečí.

Pobyt v korunách byl zážitek, který si asi budu pamatovat do konce života – i když jsem ho přežil. Ale Will prý tu noc neměl v kempu úplně klidný spánek a když mě další den přišel vyzvednout a vyslechnul si moje nadšené vyprávění, rozhod se Tree Boat složit a dalším členům expedice už raději podobnou zkušenost nedopřát...

Foto: Saša Pospěch

http://www.photographypospech.com

FB: http://www.facebook.com/ConservationPhoto

foto
foto
foto
foto
foto

letní sezóna: duben - září

od 9.00 do 18.00 h Pokladny zoo:

od 9.00 do 18.00 h Pavilony:

do 19.00 h Areál zoo:

V březnu je horní pokladna otevřena pouze během víkendů.

více

letní sezóna: duben - září

120,- Kč Dospělí:

60,- Kč Děti, studenti, důchodci:

310,- Kč Rodinné vstupné (2 + 2):

více

Pomáháme přírodě